Thursday, 23 March 2017

Prší, prší, jen se leje

Víte, co je dobrá zpráva, když předpoveď počasí slibuje déšť?

Déšť znamená HODNĚ VODY a hodně vody znamená FANTASTICKÉ VODOPÁDY!

A vodopádů je Yorkshire plný! Prakticky není řeky, která by se v nějakém místě své cesty k moři nerozhodla, že je čas si trochu zavodopádovat. Skoro to vypadá, jakoby vodní toky pořádaly v naší oblasti mistrovství Anglie ve vodopádovosti. A že je tam spousta vážných uchazečů o zlatou medaili!

Posuďte samy:


Hardraw force (nahoře) má pod sebou nádhernou tůňku, jak dělanou pro Gluma!












Dobře, tohle není vysloveně přírodní vodopád, ale zase ho máme přímo na prahu :-)

Hawes


Tady by mohli točit Hobita!

A na závěr můj nejoblíbenější, už jsem ho zmiňovala u filmových scén - soukromé koupaliště Robina Hooda, ke kterému je vstup přes hospodu :-)


Vstup k vodopádu je skrz hospodu, říká nápis.
A je to tak :-)
Takže...jen ať prší (pokud každý den aspoň na chvilku přestane!).



Wednesday, 22 March 2017

Kdo byl Jack Rozparovač část 2. - Případ nenápadného svědka

Jak jsem zmiňovala v předchozím příspěvku, moderní kriminalistické metody otevřely novou cestu k odpovědi na klíčovou otázku: Kdo byl Jack Rozparovač. Zatímco DNA rozbory mě nechaly poměrně chladnou, musím přiznat, že následující teorie mě dost zaujala.

Problémem, který prochází jako červená nit jak původním vyšetřováním, tak drtivou většinou moderních teorií, je očekávání, že pachatel tak obludných vražd musí být něčím vyjímečný, na první pohled se odlišující, vzrušující. Když už ne královský lékař, tak alespoň očividný šílenec, spisovatel, otec Winstona Chruchila, herec či žena. Jenže - jak ví každý, kdo sleduje i ten nejmizernější televizní krimiseriál - sérioví vrazi ve skutečnosti mívají společné něco jiného: jsou nenápadní, "neviditelní", když se jejich zločiny provalí, nikdo ze sousedství nemůže uvěřit, že je spáchal ten "obyčejný, nezajímavý člověk."

Policejní práce také není obvykle o senzačních odhaleních, ale spíše o nekonečném procházení důkazů a výpovědí, jejich porovnávání a hledání nesrovnalostí. Koho by tedy policie podezírala dnes? Kdo by neprošel sítem vyšetřování a byl by s vysokou pravděpodobností obžalován na základě nepřímých důkazů?

Je to muž, který v kauze Rozparovač figuruje od samého začátku, "skrytý na očích všem", abychom zůstali u té poezie.

Strážník Neil objevuje tělo Polly Nicholsové.
31. srpna 1888 brzo ráno nalezl strážník
na ulici zavražděnou ženu, Polly Nicholsovou.
Tak o tom psal tisk tentýž den a tak se to v řadě článků opakuje dodnes.
Dobové noviny však o den později vypátraly, že Polly byla ve skutečnosti "nalezena" dvakrát. Chvíli před strážníkem totiž na tělo narazili dva muži, Charles Cross a Robert Poul, a odešli hledat strážníka. Když jednoho našli, řekli mu o ležící ženě a odešli do práce. Poté, co tisk jejich roli při objevení těla vyšťáral, oba se dostavili k soudnímu slyšení, popsali, co viděli, a tím celá jejich role v případu Jacka Rozparovače skončila. Na více než sto let.

Až v roce 2012 se spisovatel Christer Homgren rozhodl, že se pokusí na celý případ podívat očima současného kriminalisty, požádal proto o spolupráci elitního vyšetřovatele kriminální policie Edwarda Stowa a začali procházet všechny dokumenty tak, jakoby šlo o čerstvý případ.

První věc, kterou je třeba udělat při každém vyšetřování, je vyloučit z podezření svědky, kteří byli první na místě činu. Homgren a Stow tedy začali tím, že shromáždili protokoly, novinové články a soudní zápisy z prvních dvou dnů po vraždě a vzájemně všechny výpovědi porovnali, co do obsahu, časových údajů, popisů nálezu těla atd. Kupodivu, za celých stopadesát let právě tohle nikdo dostatečně pečlivě neudělal.

Jejich zjištění byla mírně řečeno překvapivá.

První byl na místě Charles Cross. Udělali proto to, co by dnes udělal každý kriminalista - začali ověřením jeho údajů - tedy jména a adresy, které uvedl při soudním slyšení do záznamu. A dostavil se první šok. Žádný člověk toho jména na uvedené adrese nebydlel! Svěděk, který udal falešné osobní údaje (a nikoho to nenapadlo za celou dobu ověřit), to je velmi znepokojivé.
Další pátrání odhalilo, že ve skutečnosti uvedl pravdivou adresu, ale udal příjmení, které v dosavadním životě použil jen jedinkrát, před skoro dvaceti lety (šlo o příjmení jednoho z řady jeho nevlastních otců), jinak se celý život prokazoval jménem Charles Lechmere.
Budiž, je to velmi divné, ale možná chtěl jen chránit své soukromí, řekl by ďáblův advokát. V každém případě to byl však důvod, podívat se na jeho výpověď mnohem podrobněji, než tehdy učinil soud.

Okamžitě se objevily další podivné nepřesnosti:

Charles Lechmere vypověděl, že šel po ulici, když spatřil cosi ležet na druhé straně. Přešel proto to půlky ulice, odkud viděl, že jde o nějakou postavu. V tu chvíli, dle jeho slov, na místo došel Robert Paul, a spolu přistoupili k tělu.
Robert Paul nicméně uvedl, že šel ulicí a spatřil muže, který se nad něčím skláněl. Trochu se ho bál, proto zpomalil, ale muž mu vyšel vstříc a řekl: "Leží tu nějaká žena, pojďte se podívat."

Drobnost? Možná, nicméně když mluvíme o vraždě, je dost velký rozdíl, jestli člověk stojí v půlce ulice nebo se sklání nad tělem. A opět - proč o tom lhát? Ale opět, buďme shovívaví - třeba se prostě bál, že bude s vraždou spojován.

Buck Row tehdy
Buck Row dnes
Homgren a Stow se proto rozhodli využít další policejní techniku - rekonstrukci na místě. Ulice, ve které došlo k vraždě, se naštěstí za sto let takřka nezměnila, takže bylo možné jít krok za krokem ve stopách obou mužů. Podle toho, co vypověděl u soudu, trvala Crossovi cesta z jeho domu na místo vraždy 16 minut. Poul vyrazil stejným směrem o chvíli později. Bál se, že jde pozdě do práce, proto si cestou několikrát kontrolovat čas, je tedy poměrně spolehlivým svědkem.

Jenže...cesta od Crossova bydliště na místo nálezu těla trvá i pomalou chůzí maximálně 7 minut. Navíc je ulice prakticky rovná (na fotografiích je to skvěle vidět), dá se dohlédnout daleko dopředu a také byly 4 hodiny ráno, tudíž bylo kolem ticho a klid. Pokus ukázal, že i s dnešní měkkou gumovou podrážkou na botách, jsou kroky slyšet na mnoho set metrů daleko, protože se odrážejí od okolních domů. Robert Poul však kategoricky vyloučil, že by před sebou někoho viděl nebo slyšel jít. Co z tohohle trochu složitého popisu vyplývá?
Kdyby Cross opravdu došel na místo jen okamžik předtím, než ho došel Poul, musel by ho Poul před sebou minimálně na posledních pár set metrech vidět. Neviděl. Spatřil ho až ve chvíli, kdy stál nad mrtvou. V časovém harmonogramu tak chybí zhruba 10 minut.
Zdá se tedy, že Cross byl na místě vraždy mnohem dříve a mnohem déle, než tvrdil.

To už je fakt, který by při dnešním vyšetřování vzbudil skutečně silné podezření. Ani zdaleka to však není vše, co v Lechmerově výpovědi nesedí.

Co se tedy dělo dál?

Oba muži se sklonili nad tělem, ale nedokázali určit, zda je žena mrtvá nebo ještě dýchá. Poul ji chtěl posadit, nicméně Lechmere řekl, že se na ni nechce sahat a že by raději měli jít najít policistu (v okolí v tu dobu kroužili na svých pravidelných pochůzkách hned tři strážníci). Poul také při výpovědi jednoznačně vyloučil, že by viděl na těle nebo v jeho okolí krev. Byl si jistý, protože se v jednu chvíli skláněl přímo nad ženou a poslouchal, jestli dýchá. Oba se tedy vydali hledat strážníka a když ho našli, Lechmere mu řekl o ženě, načež se oba vydali každý svou cestou.

Svěděk běží pro strážníka
(romantická představa z dobového tisku)
I v téhle výpovědi však existuje podivný rozpor, bohužel, původní policejní protokol se nezachoval a v tisku se objevily dvě verze. Strážník podle nich zpočátku tvrdil, že mu Lechmere řekl: "V Buck Row leží na zemi nějaká žena, možná je opilá nebo mrtvá, a je u ní strážník, který nás poslal pro pomoc." Když strážník, který díky této formulaci považoval Poula a Lechmere jen za "poslíčky zprávy", dorazil na místo, došlo k neuvěřitelné shodě okolností: nad tělem se totiž v tu chvíli skutečně skláněl další policista - pochůzkář, který sem právě dorazil z druhé strany.
Tento rozpor soudu neunikl, Lechmere však kategoricky popřel, že mluvil o policistovi, který je poslal pro pomoc, a strážník připustil, že možná řekl jen "...je vás tam potřeba." Ať už šlo o úmyslnou lež nebo se strážník skutečně zmýlil, Lechmere u něj rozhodně vyvolal dojem, že nejde o nic dramatického - díky čemuž ho strážník zcela pustil ze zřetele a nechal ho odejít.

Je tu ještě jedna - opět nepřímá - okolnost, která nabývá zásadního významu, když se porovnají výpovědi. Poul, jak už jsme četli, vypověděl, že se na ženu díval zblízka a nic neviděl, nebyl si ani jistý, jestli je mrtvá nebo žije. Když strážník dorazil na místo - o pouhé 2 až 3 minuty později! - uvedl, že pod hlavou ženy bylo obrovské tratoliště krve. Je vyloučené, že by ho Poul přehlédl, kdyby tam již bylo. To ale znamená, že k vraždě muselo dojít bezprostředně předtím, než tělo Poul s Lechmerem objevili! Vzpomeňme si však na jejich výpovědi - ani jeden z nich neviděl nikoho jiného, ani jeden z nich nikoho cestou neminul, z místa nikdo neutíkal.

Další drobností je fakt, že mrtvá měla šaty stažené tak, že nebyly vidět rány v oblasti břicha. Pokud byl vrah vyrušen a z místa neznámým způsobem utekl, proč by se zdržoval s maskováním ran? V téhle souvislosti začíná vyznívat opravdu podezřele Lechmerova snaha dostat Poula rychle od těla, nedotýkat se mrtvé, neposazovat ji atd. Nesnažil se tak jen oddálit odhalení, že jde o vraždu a získat čas? Není nejjednodušším vysvětlením záhady, jak se vrah dostal pryč, že nikam neodešel?

Místo činu už nám toho víc neřekne. Rozporů a drobných, leč zásadních, nesrovnalostí v Lechmerových výpovědích je však překvapivě mnoho (bije to do očí mj. ve srovnání s výpovědí Roberta Poula, která sedí ve všech bodech).

Kriminalista konstatoval, že dnes by podle jeho zkušenosti stačily k tomu, aby byl vyšetřován a s velkou pravděpodobností i obžalován na základě nepřímých důkazů. 
(Současná právní úprava v UK přímo zakazuje kohokoli obžalovat, dokud není možné z vyšetřování vyloučit osobu, která nalezla tělo. A to v tomto případě rozhodně nelze.)

Důkazů víc nemáme, můžeme však přesto pokročit ještě trochu dál?

Zkusme ještě porovnat naše současné znalosti o profilech sériových vrahů a podívat se, jestli do nich Lechmere zapadá, nebo je s některými z nich v zásadním rozporu. Samozřejmě to není důkaz sám o sobě, vzhledem k tomu, že teď se snažíme "napasovat" ho do našeho profilu, do kterého stejně mohou zapadnout tisíce dalších mužů. Přesto je zajímavé posoudit, zda a jak mu odpovídá.

Podle dnešních vědomostí, je sériovým vrahem s největší pravděpodobností:

- muž
- nenápadný, důvěryhodný
- 35-40 let
- měl problematické dětství
- měl problematický vztah s matkou
- existuje impuls, kvůli kterému začne vraždit (a realizovat tak to, čím se dosud zabýval jen ve fantazii)

Navíc v případě Jacka musí existovat také věrohodné důvody proč:

- měl důvod být na daných místech v daném čase
- je dobře znal a dokázal tak policii uniknout
- nevzbudil pozornost krví na šatech
- mu důvěřovaly prostitutky i poté, co se rozpoutala celá hysterie kolem Rozparovače
- měl důvod změnit modus operandi a v případě dvojité vraždy zabíjet v jiný den, v jiný čas a na jiném místě než předtím.

Jak tedy do celého tohohle obrázku zapadá Lechmere? Posuďte samy:

- muž, 39 let
- nenápadný, zaměstnaný, důvěryhodný - po jeho první a jediné výpovědi si na něj nikdo dalších 100 let nevzpomněl
- Nikdy nepoznal svého otce. Jeho matka měla mnoho známostí, Lechmere měl postupně tři nevlastní otce. Byl ženatý, hodně se stěhoval, ale celou dobu bydleli v jedné domácnosti s jeho matkou.
- Odstěhovali se od ní dva měsíce před první vraždou (zůstala s ní bydlet jeho dcera).

Znal oblast, kde k vraždám došlo? Měl důvod tam být v době vražd?
  • Znal to tam, jako svoje boty. Kromě dvou (slavný "double event" - dvě vraždy za jednu noc) došlo ke VŠEM vraždám na jeho trase z domova do práce! (V zájmu férového přístupu to byla trasa, kterou chodila spousta lidí, byly to dvě hlavní spojnice v Soho)
  • K vraždám došlo přesně v době, kdy tamtudy chodil do práce. Odpovídají dny i časně ranní hodina. 
Co krev na šatech? Minimálně v případě vraždy Mary Kelly vrah nějakou na oblečení mít prostě musel.
  • Tady se dostáváme k dalšímu drobnému detailu Lechmerovy výpovědi - uvedl, že pracuje jako poslíček/špeditér. S kárami jich po Londýně jezdila spousta. Nikdo se tím dále nijak nezabýval, (pro soud bylo podstatné jen to, že je zaměstnaný, protože zejména zpočátku se předpokládalo, že jde o "klasickou Soho vraždu", ze které byli podezřívani především pasáci nebo podobné živly.) Prověření jména firmy a její činnosti přineslo však pozoruhodnou informaci - šlo o firmu, jejíž hlavní komoditou byl rozvoz masa! Lechmer pracoval na jatkách! I pokud by byl postříkaný krví od hlavy k patě, na jeho pracovních šatech by se to hladce ztratilo.
Důvěřovaly by mu prostitutky?

  • Nespadal ani do kategorie "podeřelý vagabund" ani "nóbl pán" (o kterém začal spekulovat tisk). Byl místní, mnohé ho nejspíš znaly od vidění, chodil na té trase v podobný čas minimálně 15 let. Nenápadný, zaměstnaný, s rodinou - ano, ze všech typů mužů, se kterými se setkávaly, byl pravděpodobně jeden z nejdůvěryhodnějších.
Co tedy ten "double event"? Lámou si nad ním hlavu lidi od začátku - k vraždám došlo v jiné oblasti, v jiný den a v jiný čas než obvykle. Vrah dokázal bleskově zmizet a ještě si najít druhou oběť. Existuje vysvětlení, související s Lechmerem? Znal tu oblast?
Místo vraždy (ve středu) a Lechmerova známá bydliště
  • Je to neuvěřitelné, ale odpověď na obě otázky zní: ano. K dvojité vraždě došlo v sobotu večer, což byl jeho jediný volný den. Došlo na dohled od minimálně pěti míst, kde v minulosti bydlel a hlavně - místo je na trase, kterou by šel, kdyby se vracel z bydliště své matky domů! (Pustá spekulace, ale byl snad u ní na návštěvě? Stalo se něco, co přiživilo jeho potřebu vraždit?)


Když Homgren a Stow předložili všechna fakta, časové rozbory, výpovědi a nepřímé důkazy jednomu ze soudců vrchního soudu, ten po pečlivém pročtení a posouzení prohlásil, že dle jeho názoru by to porotě stačilo k Lechmerovu odsouzení.

Je tedy vůbec něco, co svědčí proti teorii, že jméno Jacka Rozparovače známe vlastně od začátku?

Na prvním místě samozřejmě to, že všechny důkazy jsou pouze nepřímé. Každý sám o sobě může mít nevinné vysvětlení (je to jejich množství, které má hlavní váhu). U některých výpovědí jsme odkázani na to, co bylo uvedeno v tisku, protože původní materiály neexistují. Slova mohla být zkreslena, účastníci si je mohli zapamatovat různě (viz otázka, zda Lechmere zmínil nebo nezmínil, že na místě je už jiný strážník). Pro některé lži mohl mít dobrý důvod (obava o dobré jméno, pošpinění rodiny, nechuť komplikovat si život).

Často se uvádí jako argument v jeho prospěch, že vraždy přestaly a Lechmere přitom dále bydlel v Soho a dožil se 71 let. Tradičně se opakuje, že sériový vrah nikdy vraždit nepřestane. To však není tak docela pravda - případy, kdy vraždy bez zjevného důvodu ustaly, známe (nejznámnější je asi Zodiak). Navíc máme samozřejmě povědomí především o vrazích, kteří přestali vraždit, protože byli polapeni. Netušíme, kolik jich dokázalo své vraždy zamaskovat tak dobře, že unikli odhalení.

Jediným možným závěrem je, že nevíme a už se ani nedozvíme, jestli byl Charles Lechmere skutečně vrahem. Jeho případ ale krásně ukazuje, kolik podezřelých faktů se může skrývat všem na očích, aniž by si jich někdo povšiml.

Za mě je Lechmere velice vážným kandidátem na Jacka a sebrané důkazy považuji za mnohem přesvědčivější, než podezřelé šály a DNA rozbory.
MOŽNÁ se na téhle fotografii (z mnohem pozdější doby, samozřejmě) skutečně díváme do očí nejslavnějšího sériového vraha naší epochy.

Monday, 13 March 2017

Kdo byl Jack Rozparovač část 1. - Případ nevypraného šálu

Troufám si říct, že je dnes málokdo, kdo by nikdy neslyšel o Jacku Rozparovači. Morbidní případ pěti (a možná až jedenácti) vražd prostitutek v londýnském Whitechapelu fascinuje lidi už 130 let a teorií o tom, kdo byl tím záhadným vrahem, s odstupem času nijak neubývá.

Začněme ale trochou historické atmosféry.

Viktoriánský Londýn vypadá cool ve steampunkově laděných filmech a historických seriálech BBC, realita byla ovšem mnohem temnější - lidé z venkova, kteří se sem v tisících hrnuli za prací, přeplnili chudinské čtvrti vysoko nad jejich kapacitu.
Situaci ještě zhoršilo několik vln imigrantů (a pak že je to novodobé téma!) - irský bramborový hladomor a pogromy na Židy v Rusku a Polsku přivedly do Londýna tisíce vykořeněných lidí s neobvykými zvyky, špatnou znalostí jazyka a mizivou šancí na ten lepší život, ve který doufali.
Šest až osm lidí, žijících v jedné suterénní místnosti bez denního světla, to bylo považováno za luxus. Ti, kdo neměli štěstí a nezbývaly jim peníze na nájem, si za pár pencí kupovali několik hodin spánku ve stoje...

Není divu, že v těhle podmínkách bujely nemoci a zločin. Městem se převalilo několik epidemií cholery, tyfu a neštovic a dětská úmrtnost dosahovala astronomických čísel. Chudoba dohnala tisíce žen k prostituci (děvčátka začínala na ulici zhruba v 10 letech) a drtivá většina prostitutek byla nakažena syfilidou, kterou dál roznášela mezi své zákazníky. Chudinské čtvrti terorizovaly gangy, bojující o svá teritoria a to vše dovršovaly sociální bouře, demonstrace a výbuchy etnicky či nábožensky orientovaného násilí.

Jak poeticky říká jeden z autorů knih o nejslavnějším sériovém vrahu všech dob, "z hlubin tohoto zapáchajícího oceánu chudoby a násilí se vynořil Jack Rozparovač." 

Popravdě si Jackova takřka mýtická postava vydobyla proslulost, kterou si nijak zvlášť nezasloužil.

Nebyl prvním sériovým vrahem v Londýně 19. století. Počet jeho obětí (alespoň těch tzv. kanonických, u kterých panuje shoda, že jsou mu přičítány skutečně právem) nebyl nijak závratný - "pouhých" pět žen. A rozhodně nebyl jediným nedopadeným viktoriánským vrahem na světě!*

Zdá se, že za jeho pochybnou slávou skutečně stojí spíše zrod moderní bulvární žurnalistiky, než zrod "moderního vraha".

Ať tak nebo tak, Jackova identita byla a je záhadou, kterou se během let snažil rozlousknout nespočet amatérských i profesionálních badatelů, a snaží se o to dodnes.

Ke známým romantickým teoriím (několikrát filmově zpracovaným - např. Vražda na úrovni (1979) či Z pekla (2001) patří zednářské spiknutí, jehož účelem bylo zabránit skandálu britské královské rodiny. Mezi dalšími krajně nepravděpodobnými podezřelými byli Lewis Carroll či sloní muž Joseph Merrick - podle hesla "je to chlap a je divnej, to by mohl být on". Jako filmový námět jsou to teorie jistě atraktivní, v realitě pro ně ale neexistuje jediný přímý či alespoň nepřímý důkaz.

Jak bizarním světem Londýn na konce 19. století byl nasvědčují další - později vyloučení - podezřelí. Po Whitechapelu se skutečně pohyboval muž s přezdívkou "Kožená zástěra," který fyzicky napadal prostitutky, na dobu dvou vražd však měl alibi. Francis Tumbletty, podvodný felčar z Ameriky, zase prchl ze země a zanechal po sobě v hotelu sbírku anatomických preparátů, složenou výhradně z ženských pohlavních orgánů. Úchyl rozhodně, s vraždami ho však ani jeho nespojoval jediný důkaz.

Mezi podezřelými se objevila i žena, Mary Pearcey, usvědčená vražedkyně milenky svého manžela a jejího dítěte. S Jackovým případem však opět žádná spojitost neexistuje a motiv i provedení vražd jsou diametrálně odlišné. Představa ženy-vražedkyně byla oprášena po rozboru DNA ze známek dopisů, které Jack Rozparovač údajně poslal tisku - závěrem rozborů byla vysoká pravděpodobnost, že jde o ženskou DNA. Jackovy dopisy jsou však považovány za takřka jistý podvod a totožnost osoby, která je poslala, tudíž není příliš relevantní. Navíc, pokud jste dopis zanesli na poštu a nechali ho poslat, známku nalepovala úřednice u přepážky. Takže - slepá ulička.


A teď k tomu šálu: moderní kriminalistické metody, aplikované v posledních desetiletích, otevřely prostor pro revizi důkazů a přinesly také některá zajímavá odhalení. Asi největší rozruch vzbudil v roce 2007 šál, patřící údajně jedné z obětí - Catherine Eddows, který nabídl spojení s jedním z nejčastěji zmiňovaných podezřelých - psychicky nemocným polským židem Aaronem Kosminskim.

Aaron Kosminski byl jako možný pachatel jmenován prakticky od začátku. Jeho jméno figuruje mezi třemi nejpravděpodobnějšími podezřelými a vyšší policejní úředníci, spojení s vyšetřováním vražd, ho opakovaně zmiňují ve svých poznámkách.

Údajné důkazy jsou však poměrně zmatečné - uvádí se např. že byl podezřelý pro svoji agresivitu a nenávist k ženám. Ze záznamů ústavu, ve kterém byl léčen, však vyplývá, že žádnou nenávist k ženám neprojevoval a jeho jediným agresivním činem bylo, když zdvihl proti ošetřovateli židli. (Zdá se, že si ho policista spetl s jiným pacientem podobného jména).

Hovoří se také o tom, že jej svědek identifikoval jako muže, který hovořil s Catherine Eddows těsně před její smrtí. Svědek však údajně odmítl svědčit, protože byl také Žid a bál se, že by se vůči nim obrátila nenávist davu. Jestli takový svědek skutečně existoval se nicméně nedá prokázat - i pokud ano, viděl pouze rozhovor, nikoli vraždu.

V 2007 se pak na veřejnosti objevil zmíněný šál.

Do rukou Russella Edwardse, amatérského a velmi vášnivého Ripperloga, se dostal poněkud absurdní cestou. Šál byl údajně nalezen vedle těla oběti (C. Eddows) a odtud se dostal do márnice, kde o něj požádal policejní seržant Simpson s tím, že je to moc pěkný kousek hedvábí a jeho žena, švadlena, by ho na něco určitě použila (poté, co odstříhá ty zakrvácené části). Celkem nepřekvapivě mu jeho žena hodila šál na hlavu s tím, že se ho ani nedotkne.

Dalších sto let ležel šál - stále nevypraný! - někde v rodinném šuplíku. Vynořil se znovu v roce 1991, kdy ho Simpsonovi potomci darovali do muzea Scotland Yardu...a tam ho promptně strčili zpět do šuplíku, protože neexistoval žádný důkaz o tom, že jde opravdu o šál, jakkoli spojený s případem Rozparovač.

Dárce to dost zklamalo, proto si šál vyžádal zpět a o deset let později ho vystavil na konferenci, věnované Jacku Rozparovači. První DNA test, následně provedený, byl však vyhodnocen jako neprůkazný a šál se nakonec dostal do aukce ("To by bylo, abych ho někomu nedokázal nakonec vnutit," říkal si zjevně nálezce), ve které ho ulovil právě Edwards.

Ten pouhým pohledem na šál vydedukoval, že si ho Catherine Eddowsová nemohla dovolit a že ho tudíž na místo vraždy z jakési neznámé pohnutky přinesl přímo vrah....Tak určitě, dere se mi na jazyk.
Edwards se poté proměnil v samozvaného forenzního odborníka a chemika a určil, že šál pochází ze střední Evropy (fakt, že jeho oblíbený podezřelý Kosminski byl Polák, v tom určitě nehrál žádnou roli!).
Naštěstí Edwards posléze přestal vymýšlet další teorie a provádět vlastní testy a obrátil se na skutečného odborníka - vědce, experta na historickou DNA a spolupracovníka Interpolu, dr. Louhelainena. Jeho závěry byly přinejmenším zajímavé:
- šál skutečně obsahuje krevní stopy, konzistentní se zraněními oběti (přeťatá krční tepna)
- kromě nich jsou na něm i stopy semene a zřejmě také stopy buněčného materiálu, pocházejícího z ledvin (vrah vyjmul z těla oběti mj. i jednu ledvinu). Znělo to trochu příliš dokonale, ale budiž.

Edwards se poté vrhl do dalšího detektivního pátrání a podařilo se mu nalézt potomky jak oběti, tak Kosminského, kteří souhlasili s provedením srovnávacího odběru DNA...a voila...vzorky odpovídaly oběma osobám. Máme tedy jistotu, že Kosminski byl Rozparovačem?

Inu...nemáme.

Na očividné slabiny zdánlivě jednoznačného závěru začala poukazovat řada odborníků. Tou nejzásadnější námitkou je, že šál měl během let v rukou nespočet dalších osob, včetně minimálně dvou z potomků Catherine Eddows, kteří měli šál v rukou v roce 2007, a tudíž existuje vysoká pravděpodobnost sekundární kontaminace.
Počet DNA fragmentů, patřících různým osobám, které se na šálu vyskytují, pak dosahuje téměř stovky. Pravdědodobnost, že extrahovaná DNA patří čirou náhodou výhradně dvěma osobám - oběti a údajnému vrahu - vyhlíží hodně...nepravděpodobně.
Závěry provedené analýzy také nebyly prověřeny žádným nezávislým šetřením a nebyly publikovány v odborném tisku, zato se staly základem pro Edwardsovu novou knihu a reklamou pro jeho obchod s kuriozitami, týkající se Jacka Rozparovače. Dr. Louhelainen se k nálezům odmítl dále vyjadřovat.

Jak se zdá, jeho závěr ve skutečnosti zněl, že "genetický materiál z šálu může odpovídat dvěma vzorkům DNA (od potomků Eddowsové a Kosminského), senzacechtivý majitel šálu už ovšem vynechal pokračování: "...stejně jako tyto fragmenty odpovídají zhruba 90% britské populace."

Z forenzního kriminalistického hlediska jde o "důkaz", jaký by nepřipustil žádný soud, natož aby jej použil pro vyslovení rozsudku.

Ostatně, i pokud by nakrásně vše, co bylo o šálu řečeno a zjištěno, byla naprostá pravda - jediné, co by to dokazovalo je, že Kosminski byl někdy ve fyzickém kontaktu s Eddowsovou. Vzhledem k tomu, že žili ve stejné oblasti, Catherine byla prostitutka a Aaron byl, stejně jako stovky dalších mužů z Whitechapelu, častým zákazníkem pouličních dam, není na takovém zjištění nic převratného. Byl-li šál její, je na něm nepochybně DNA dalších desítek mužů, včetně některých z ostatních podezřelých (nakonec byli podezřelí právě proto, že se v té oblasti jako zákazníci prostitutek pohybovali).

Osobně se domnívám, že Kosminski pachatelem nebyl. Jeho profil mi k Jackovi nesedí. Byl nepochybně psychicky nemocný, ale to není totéž, jako být psychopat. Jeho choroba se projevovala paranoidním odmítáním toho, aby ho někdo krmil, sebepoškozováním a odmítáním se mýt nebo koupat - nevím, jak vám, ale to mi nezní jako profil člověka, který spáchal úchylné, nicméně metodické whitechapelské vraždy.

Příště: Případ nenápadného svědka...aneb kdo podle mě MOHL BÝT skutečným Jackem Rozparovačem.
-------------------------------------------------------------------------------------------
*) Je zajímavé, jak málo známý je případ "těl z Temže", který spadá časově do stejného období, ve kterém řádil Jack. V letech 1887-9 byla nalezena minimálně čtyři rozřezaná ženská těla, část jednoho z nich dokonce ve sklepě nového sídla Scotland Yardu, většina kusů těl byla však vylovena z Temže. U žádného z nich nebyla nalezena hlava a jen jedna z obětí byla identifikována. Stejně jako v Jackově případu nebyl vrah nikdy nalezen. Existuje i teorie, že jde rovněž o oběti Jacka Rozparovače, je to však velmi málo pravděpodobné s ohledem na zcela odlišný modus operandi.




SaveSave

Friday, 3 March 2017

Příběhy z Yorkshire 2: To by se zvěrolékaři stát nemělo

Předpokládám automaticky, že Herriota milujeme všechny, OK? Není potřeba vysvětlovat, kdo to je, že ne? Všechny jsme v obraze, když se zmíní Sigfried, bude se žertovat o zalepených pekinézech a fotce s prasátkem, jo?

Pokud nějakou čirou a nevysvětlitelnou náhodou nezní odpověď na všechny tyhle otázky jednohlasé ANO, tak máte ještě šanci to napravit, před odletem vás vyzkouším! :-)

(Na fotce bonusový borderterier pro Qeril)

Tak. Na začátek je nutný malý disclaimer: Herriottovy příběhy se sice odehrávají v Yorkshire, ale v oblasti Yorkshire Moors (východní část), nikoli Yorkshire Dales (západní část).


Televizní seriál, který byl na jejich motivy natočen v 80. letech, se nicméně natáčel převážně v "naší" části hrabství. Pokud ho neznáte, stojí za to se alespoň na pár epizod podívat; pokud ho znáte, tak taky :-) Jasně, je už skoro 40 let starý, ale ona ta nostalgie k tomu tématu vlastně docela patří.

Slavná úvodní sekvence byla natáčena "v našem" širším okolí, takže podobných přejezdů mezi vřesovišti, táhnoucími se od obzoru po obzor a průjezdů šedými, kamennými vesničkami si taky užijeme.


Jinak jsme lokalitami, které při natáčení figurovaly, obklopeni ze všech stran. Kostel, ve kterém se brali filmoví James a Helena je Holly Trinity Church ve Wensleydale a "náš" Howes si zahrál Darrowby v epizodách, odehrávajících se na dobytčím trhu.

V Askriggu, o pár mil dál, pak můžeme najít "Skeldal House" i hospodu "Drover´s Arms".
Ve skutečnosti je ale v podstatě zbytečné hledat "ta pravá" místa, jde o náladu, krajinu a atmosféru - a té je v Yorkshiru dost dodnes.


Pokud bychom nicméně toužily po skutečně autentickém zážitku, pak bychom se musely vypravit do Thirsku, skutečného předobrazu Darrowby (je asi hodinu cesty od nás), kde funguje Herriotovo muzeum.
Najde se tam rekonstrukce pokojů z roku 1940, původní Austin, kterým se James vydával na cesty za rodícími krávami, výstava autentických instrumentů a vůbec spousta nejrůznějších zajímavostí.

Popravdě Herriotův život nebyl tak veselý a idylický, jak to vypadá, když čteme jeho okouzlující knížky. Podobně jako v případě Betty MacDonaldové, pokud se podíváme jen na objektivní fakta a situace, byl to ve skutečnosti život dost těžký. I některé vztahy, které popisuje s vtipem a nadhledem, byly problematičtější než v knížkách - nakonec nejsou to biografie, ale beletrie.

To ovšem nic nemění na tom, že díky svému vypravěčskému talentu, pochopení pro lidské slabosti a schopnosti brát věci s humorem inspiroval několik generací nadšených veterinářů a jeho knihy zaujímají čestné místo v knihovně prakticky každého milovníka zvířat.

Mnohé se od Herriotových dob změnilo, ale některé věci přesto zůstávají stejné. Jsem si naprosto jistá, že na takováhle místa také narazíme:

" Vystoupil jsem a z místa, kde jsem stál, jsem vysoko nahoře viděl celý podivuhodně formovaný hřeben kopců i jejich strmá úbočí, zrýhovaná a zbrázděná nesčetnými praménky, napájejícími mohutný Halden Beck, který se daleko pode mnou řítil kamenitým korytem. Tam dole byly stromy a kultivovaná pole, ale hned za mnou se prostírala divoká krajina až na plošinku, na níž leželo hospodářské stavení. (..) Tady nahoře se zdálo, že všechny výmysly civilizace jsou téměř neskutečné."















SaveSave

Friday, 10 February 2017

Střípky londýnského času

"V Londýně existují časové kapsy, ve kterých se drží věci a místa ze starých časů nezměněné, jako bubliny v janatru," vysvětlovala. "V Londýně je spousta času a ten se musí někde uschovat - nespotřebuje se všechen najednou." Neil Gaiman, Nikdykde

 To není jen výplod Gaimanovy geniální fantazie, to je v podstatě objektivní popis Londýna. Na první letmý pohled moderní evropské velkoměsto, ale stačí zahnout za roh...

...a jste v dobách Dickensových...když jsme touhle uličkou procházely před dvěma lety s Činkapi, seděla tam na schodu skupinka kluků a holek a tiše si společně zpívali...


Je libo Čínu? To samozřejmě není žádný problém, škoda, že festival světel se koná v únoru, ale nějaký ten lampion se najde (snad) i v dubnu :-)


 Je Čína příliš exotická? Nevadí, na skladě máme Holandsko (nebo spíš Benátky?) přímo v centru velkoměsta.


To skutečné velkoměsto je samozřejmě také k dispozici - ultramoderní mrakodrapy, galerie, parky, sklo a kov...to vše promíchané s viktoriánským kýčem, renesanční monumentálností a tu a tam art deco kachlíčky.


Stýská se vám po Austrálii? V městských parcích si můžete vybrat, zda krmit holuby nebo volně žijící papoušky (o veveruchách nemluvě)


Pastelové uličky jakoby vystoupily z nějaké stepfordské dystopie 
(byty jsou tady tak astronomicky drahé, že je stejně nejspíš vlastní mimozemšťani, protože TAK bohatí lidé na Zemi nemohou existovat)


Tak raději zpátky do staré dobré Anglie - není nic lepšího, než 300 let stará hospoda s nějakou tou volně loženou kočkou. Hlavně se micce nevnucujte, ona vám dá sama milostivě najevo, jestli ji smíte pohladit. Taková privilegia se nerozdávají automaticky.


Naladila vás kočka na čarodějnickou notu? To chce výlet do Diagon Alley - nebo alespoň do míst, odkud do ní vedou modré dveře Leaky Couldronu. Bohužel, pokud jimi vstoupíte, místo máslového ležáku vám nabídnou pouze nové brýle - ale všichni víme, že to je jen taková zástěrka na zmatení mudlů, že ano...


 Občas se Londýnu stane, že se mu ty časy jaksi promíchají na jednom a tomtéž místě. Inu, co se dá dělat, však oni si s tím lidi poradí. A tak najdete uprostřed nejmodernější architektury, na dvoře kostela, obklopeném výškovými budovami, viktoriánské turecké lázně. FUNKČNÍ turecké lázně, samozřejmě.





Pouliční trhy v Portobello Road a Camdenu vás zase přenesou do toho nejmultikulti hemžení, po jakém vaše srdce kdy toužilo. Je libo postapo cylindr? Není problém. Došla vám světlýška do harému? Tady jsou. Potřebujete nutně nějaké ty houby, protože k vám přišla na návštěvu tlupa hobitů? A problém je jako kde?







Zastesklo se vám v tom ruchu po trošce klidu? Hranice mezi městem a lesem může být trochu...neurčitá. Červená Karkulka se může ocitnout v zeleném tunelu přímo uprostřed města. Bacha na vlky!


Připadáte si z toho trochu jako Alenka v Říši divů...no popravdě...tady máte toho bílého králíka. Jmenuje se Harley a bydlí ve výloze obchodu, který podle majitele propojuje šílenství Lewise Carolla a psychedelická 60. léta. Zní to jako dobré kombo, ne?


Když už jsme v té umělecké sféře - padla na vás inspirace uprostřed Trafalgar Square a toužíte vyjádřit se básní? No a co vám brání? 


V Londýně je prostě možné naprosto všechno - třeba i utnout mačetou měsíc z oblohy.


Londýn zná totiž ve skutečnosti jen jeden čas - ten londýnský, promíchaný a protřepaný, okořeněný všemi možnými epochami, národy a kulturami a záleží jen na poutníkovi, co si z něj vybere.

Někdo uvidí prostě Londýn turistický, s Big Benem, plastovými suvenýry a voskovými figurami u Madam Tussaud. Někdo uvidí Londýn hlučný, předražený a uspěchaný.

Kdo pojede se mnou, ten uvidí Londýn verlití. 
Když bude chtít :-)