Krásy krasu

Nedá se nic dělat, nemohu to dál před Qerilkou tajit:

v Yorkshire jsou jeskyně.

A průrvy.

Strže.

Škrapy.

Závrty.

Prostě všechny ty vychytávky, které umí ve vhodném podloží vytvořit voda.

A že opravdu stojí za to!
Nejmonumentálnější z nich je rozhodně Gaping Gill  (bohužel laické veřejnosti nepřístupná), jeskyně tak obrovská, že by se dovnitř vešla celá katedrála z Yorku, s podzemním vodopádem dvakrát vyšším než jsou ty niagarské. Mimochodem, miluji poetiku anglických místních jmen, Gaping Gill v překladu znamená "rozšklebená díra v zemi". Ehm.
Na druhou stranu - shora to tak vlastně doopravdy vypadá. Díra. V zemi. Velká.

Tenhle pohled vás ovšem nijak nepřipraví na dóm, který se skrývá pod zemí.

A na jeho vodopády

Velké vodopády

Velmi velké vodo...no dobře, to stačí :-)

 

Voda je samozřejmě v krasu ten nejdůležitější živel, který si razí cestu nejrůznějšími způsoby. Někde se prostě potůček ztratí pod zem a znovu vykoukne na povrch o kus dál. Ne vždycky se ovšem dá spolehnout na to, že když na jednom místě voda mizí v podzemí a o kousek dál se zase objevuje, že jde o tentýž potok. Experimenty s potravinovým barvivem ukázaly, že Yorkshireské podzemí je komplexní a složité a mizející a znovu se objevující potůčky, považované za stejný tok, spolu často nemají nic společného. Kdoví, jakými temnými cestami tam voda putuje.

Potoky ovšem nemají na hru na schovávanou monopol. Jinde se objevují a zase mizí vodopády podle toho, jak moc prší. Ten nejmarkantnější příklad jsem už sdílela na Facebooku - rozpukaný kamenný povrch Malhalm Cove za normálních okolností veškerou dešťovou vodu pohlcuje a teprve poté, co proteče svojí tajemnou cestou v nitru skály, se objeví u její paty jako potůček, prýštící ze země. V době extrémních dešťů ale nedokáže podzemní systém pobrat všechnu vodu - a v takových okamžicích se zjeví nejvyšší nepřerušený vodopád v Anglii. Stává se to tak jednou za 200 let a celý ten zázrak netrvá déle než několik hodin.

Další jeskyní, která rozhodně stojí za zmínku je White Scar Cave.

V roce 1923 ji objevil zvídavý student cambridgeské university Christopher Long. Když na svých toulkách okolím narazil na škvíru, která vedla dál a dál do tmy, udělal tu jedinou věc, kterou může udělat v podobné situaci každý rozumný muž: přilepil svíčku na vršek své buřinky a jal se plazit tak daleko, jak to půjde. A ono to šlo opravdu daleko. Podařilo se mu tak objevit jeskynní systém, který je dnes nejdelší zpřístupněnou jeskyní v Británii. Ano, Qeril, čteš správně - ZPŘÍSTUPNĚNOU :-)

I tady najdeme několik podzemních vodopádů (pravda, trochu skromnějších rozměrů), bohatou stalagmitovou výzdobu (je libo prstíčky čarodějnice, mrkvičky nebo spíš soudcovu hlavu?) a vůbec všechno, co má taková správná jeskyně mít. Dokonce tam i straší!

Vzhledem k tomu, že její vstup je na dohled od Malhamu (doslova na dohled, z plošiny, na které tábořili Harry a Hermiona v Relikviích smrti, je na něj vidět), myslím, že nám prostě nezbývá nic jiného, než návštěvu zařadit do našeho programu.

Je tam díra, Qeril si tam vleze!

Wild, Wild West...in Yorkshire

Prašné cesty, dřevěné boudy, lehké ženy, železniční pražce, dynamit...že to jsou všechno rekvizity z klasického westernu? Chyba lávky, mluvíme o Anglii 19. století.

Stejná móda, stejné stavby, podobné problémy...člověk snadno zapomíná, že světy na obou stranách Atlantiku se od sebe zase tak moc nelišily*. Stavba plavebních kanálů a železnic dominovala prakticky celému 19. století. Množství soukromých společností, předhánějící se v tom, kdo dokončí položení kolejí jako první. Spory vlastníků půdy, rvačky a nemoci, tlupy dělníků, táhnoucí krajem sem a tam za další prací...jen ty kolty proklatě nízko a útoky indiánů si musíte odmyslet.

Výsledkem toho hektického snažení jsou pak stavby, které dodnes dramaticky dominují krajině a nutí člověka smeknout pomyslný klobouk před tisícovkami dělníků, kteří je postavili, často s využitím jen minimální mechanizace. Jednu z nich máme jen kousek od naší základny - Ribblehead viadukt na trati ze Settle do Carlisle. Je 400 metrů dlouhý a 32 metrů vysoký a jeho stavba trvala pouhé čtyři roky. Podílelo se na ní více než tisíc dělníků, z nichž kolem stovky během stavby zahynulo v důsledku různých úrazů a další stovka mužů, žen i dětí padla za oběť epidemiím neštovic, úplavice a tyfu.

Život dělníků skutečně v mnohém připomínal ten zmíněný Divoký západ. V blízkosti významných staveb - obvykle tunelů nebo mostů - vznikala provizorní městečka, která byla k nerozeznání od těch amerických, a také se jim stejně říkalo - Shanty towns - byly to osady tvořené provizorními chatrčemi a stany a pyšnící se výstředními jmény jako Batty Wife Hole, Sebastopol a Belgravia (dělníci, budující Ribbleheadský viadukt je pojmenovali mj. podle bitev v Krymské válce, jenom ten přepis z azbuky jim tak docela nevyšel).

Stavební dělníci (navvies)** žili na jednom místě i několik let a často s nimi putovaly i jejich rodiny. Vznikala tam svébytná subkultura, která si vytvářela vlastní pravidla i vlastní slang. Místní obyvatelé, kterým za humny vyrůstala městečka "pobudů a vetřelců" nebyli ovšem z takového sousedství nadšeni a soužití komunit často vedlo k hádkám a potyčkám. Shanty towns byly navíc obtížně uchopitelné z hlediska práva a pořádku - klasický britský systém  funguje na principu místní "domovské" příslušnosti, kterou obyvatelé dočasných osad neměli. I tady se proto občas střetávala úřední spravedlnost s "právem ulice".

Mnozí navvies navíc utráceli veškerý svůj příjem za alkohol (ono co taky dělat v podobné komunitě, zvlášť pokud jste s sebou neměli rodinu) a alkohol a opilecké rvačky byly velkým problémem. Někteří stavitelé tratí to řešili tím, že namísto peněz "vypláceli" část mzdy v potravinových lístcích (papírové se začaly rychle falšovat, proto byly nahrazeny kovovými žetony), které šlo směnit pouze za potraviny v obchodech, provozovaných pod dohledem železniční společnosti. To ovšem na druhé straně vedlo ke sporům s místními farmáři, kteří to vnímali jako nekalou konkurenci a dožadovali se práva o svobodný přístup na trh. V několika dokumentovaných případech takové spory vyvrcholily v regulérní malou válku, zahrnující blokádu přístupových cest, zapalování skladů konkurence a "hladové stávky" v případech, kdy bylo na více dní zcela odříznuto zásobování osady.

Na druhé straně navvies uměli tvrdě pracovat v podmínkách, které jsou pro nás dnes stěží představitelné. Drželi při sobě a vytvářeli si vlastní kód cti - např. zakládali dobrovolné fondy, do kterých odváděli část mzdy na podporu rodin dělníků, kteří při stavbě zemřeli. Těch, kteří takovou pomoc potřebovali, bylo mnoho - statistika říká, že na každou míli položených kolejí připadali tři mrtví (a tohle číslo bylo ještě vyšší tam, kde bylo třeba cestu trati razit s použitím dynamitu), žádné úrazové či sociální pojištění přitom samozřejmě neexistovalo a zaměstnavatelé necítili v téhle oblasti žádnou odpovědnost.

I proto se při líčení navvies v literatuře mísí obezřetnost s obdivem. Navvies bývají představováni jako drsní a hrubí darebáci, ale také jako "sůl země", lidé schopní, tvrdě pracující a pragmatičtí. Navvy Alfred Doolittle z Shawova Pygmalionu (My Fair Lady) je klasickým příkladem takového zpodobnění. Tahle písnička od Pogues je pak věnovaná přímo těm tisícům mužů, kteří budovali železnice a v mnoha případech dodnes leží v bezejmenných hrobech pod nimi.

Železnice nicméně přinášela místním obyvatelům prosperitu a obchod, takže po čase všechny spory utichly, ostré hrany se obrousily a mnohé shanty towns se staly základem nových vesnic a městeček nebo splynuly s těmi stávajícími. Jiné naopak zanikly ve chvíli, kdy byla železnice dokončena a dnes už jsou v krajině jen stěží rozpoznatelné jejich zbytky.
Pozůstatky tří zmíněných osad v blízkosti Ribblehead viaduktu jsou dnes chráněny jako památka na dobu, kdy Yorkshire připomínal Divoký západ.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
*) Ilustrační obrázky pocházejí z britského seriálu Jericho (ITV, 2016), který zromantizovaným způsobem zachycuje právě stavbu Ribblehead viaduktu. Je tam veškerý kýč a klišé klasických westernů, ovšem zasazením mezi vřesoviště a potůčky Yorkshiru dostává speciální šmrnc :-)

**) Navvy nebo celým slovem Navigator nám zní spíš jako označení pro námořníka, jde ale o termín, kterým byly v 19.století označování právě stavební dělníci na železnici; s mořeplavbou nemá nic společného, ačkoli by se vlastně daly mezi těmi dvěma skupinami vysledovat jisté paralely.

Dva erby, dvojí korouhev

Yorkshire - už z názvu hrabství je zřejmé, že je spojené s jedním z nejvýznamnějších šlechtických rodů Anglie. Rodu, z něhož vzešlo hned několik králů, ale také z rodu, který byl u kořenů války, která trvala dlouhých třicet let.

Válka růží má možná poetický název, ale jinak to byla další dlouhá, zbytečná a krvavá občanská válka, jakých zná historie spousta.

Nazývat ji "občanskou" je ovšem dost ironie, vzhledem k tomu, že za ní nestálo nic jiného než ambice dvou významných šlechtických rodů a jejich politická hra o to, kdo bude vládnout Anglii. Byla to válka složitá a spletitá a vyznat se ve všech jejích zákrutech, roztřídit převlékače kabátů, zapamatovat si, který z nejrůznějších možných kandidátů na krále zemřel, utekl, byl odstraněn nebo se znelíbil svým příznivcům, to bylo vždy nad moje síly. Spokojila jsem se s tím, že jako rodina fandíme Lancasterům, vzhledem k tomu, že Jim pocházel z Manchesteru :-)

Válka se vlekla celých dlouhých třicet let, po které spolu bojovaly rody Lancasterů (rudá růže) a Yorků (bílá růže)a vrtkavé štěstí se v jejím průběhu přiklánělo hned na jednu, hned na druhou stranu, ostatně seznam nejvýznamnějších bitev to ilustruje víc než výmluvně:

Bitva u St Albans – 22. květen 1455 vítězství Yorků

Bitva u Blore Heath – 23. září 1459 – vítězství Yorků

Bitva u Ludford Bridge – 23. říjen 1459 – vítězství Lancasterů

Bitva u Northamptonu – 10. červenec 1460 – vítězství Yorků

Bitva u Wakefieldu – 30. prosinec 1460 – vítězství Lancasterů

Bitva u Mortimers Cross – 2. únor 1461 – vítězství Yorků

Druhá bitva u St Albans – 22. únor 1461 – vítězství Lancasterů

Bitva u Ferrybridge – 28. březen 1461 – nerozhodná

Bitva u Towtonu – 29. březen 1461 – vítězství Yorků

Bitva u Hedgeley Moor – 29. duben 1464 – vítězství Yorků

Bitva u Hexhamu – 15. květen 1464 – vítězství Yorků

Bitva u Edgecote Moor – 26. červenec 1469 – vítězství Lancasterů

Bitva u Losecoat Field – 12. březen 1470 – vítězství Yorků

Bitva u Barnetu – 14. duben 1471 – vítězství Yorků

Bitva u Tewkesbury – 4. květen 1471 – vítězství Yorků

Bitva u Bosworthu – 22. srpen 1485 – vítězství Lancasterů

Bitva u Stoke – 16. červen 1487 – vítězství Tudorovců

Mohlo by se zdát, že konečný výsledek odpovídá rčení o dvou, kteří se perou - ve skutečnosti to byl ale vlastně happy-end (pokud se takový pojem dá po třicetiletech zbytečných bojů vůbec použít).

Po Shakespearem proslavené smrti Richarda III. ("Koně! Království za koně!") nastoupil na trůn kandidát Lancasterů Henry Tudor a obratem se oženil s nejstarší dcerou a dědičkou krále Edvarda IV z rodu Yorků.

Znesvářené rody se tak spojily a nově vzniklá dynastie Tudorovců má ve svém znaku růži, která je kombinací jak té bílé, tak červené. Tudorovci se stali jedním z nejvýznamnějších šlechtických rodů a setrvali na anglickém trůnu po dlouhá dvě století. Kdyby na tohle prosté řešení přišli hned, mohla si Anglie ušetřit jednu z nejdelších válek, které se na jejím území odehrály.

Ostatně nejlépe to asi vyjádřil Spirituál Kvintet:

Najdi pět rozdílů

Díky své divoké kráse je Yorkshire oblíbeným cílem filmařů a mnohé jeho lokality se objevily v nejrůznějších televizních a filmových zpracováních.

Hned několik z nich se nachází v širším okolí naší základny a některé prostě nemůžeme vynechat - ať už je to Gordale Scar, kde jedinou úpravou filmařů Jonathana Strange a pana Norrella bylo doplnění suchého stromu (a Childermasse, se kterým, bohužel, také nemůžeme počítat)...

 

...nebo Malhalm Cove, kam bylo třeba dodat jen Harryho a Hermionu. A stan. Stále ještě dumám nad tím, jak ten stan na tomhle terénu postavili :-)

Jen o trochu dál pak najdeme vodopády, kde se Kevin Costner cáchal s Malým Johnem

na začátku filmu Robin Hood, Král zbojníků.

 

A když už tak mluvíme o koupání Kevina Costnera, pak samozřejmě nemůže chybět tahle slavná scéna! Příslušný vodopád máme doslova za rohem - a má ještě jednu okouzlující anglickou vychytávku - jde se do něj přes hospodu! Hospodu, která se jmenuje Green Dragon.

Co víc si přát, ne?

 Herečka se v rozhovorech rozhořčovala, že v původním střihu se takhle rozněžněně dívala na jizvy, které měl Robin Hood na zádech. Scénu s jizvami vystřihli...a vznikla klasika :-)

Jak nahoře, tak dole

Jak nahoře, tak dole....tak to v Yorkshiru neplatí.

Ve skutečnosti je to tam právě naopak.

Yorkshirská krajina je taková, dalo by se říct, bipolární.

Je to v podstatě jedna velká náhorní plošina, porostlá vřesem a poházená malebně zvětralými balvany (bodeť by se jim to nezvětrávalo jedna radost - věčně tam fouká, každou chvíli prší, v zimě mrzne...pokud jezdí eroze někam ráda na dovolenou, tak sem).

Najdete tam místa, která by klidně mohla být na Marsu...

Tuhle nehostinnou pustinu pak prořezává řada útulných údolí.

Jedna legenda o jejich vzniku mluví o tom, že Bůh, unavený tou fušku při tvoření balvanů a vřesovišť, se sedmého dne utahaně opřel rukou o právě vytvořený Yorkshire, jeho rozevřené prsty se do něj zabořily a vytvořily tak zmíněná údolí. Je to celkem věrohodná legenda, za předpokladu, že je Bůh mnohonožka :-)

V každém případě jsou výsledkem chráněná údolíčka se zelenými stráněmi, na kterých se uchytilo vše, co nemělo šanci vyrůst nahoře. Nadšená tráva, keře a stromy, které konečně nalezly místo s úrodnou půdou, kde furt nefouká a nemrzne, se předhánějí v až nepravděpodobné zelenosti a huňatosti.

Nikdy tu nebyl lehký život.


Farmáři po staletí bojovali o každý kousek úrodné země, v mrazivých zimách vykopávali stáda ovcí zpod několikametrových závějí (to se ostatně děje dodnes, jak si jistě vzpomínáte z Herriottových knih, ovce si k porodu jehňátek rády vybírají ty nejstudenější jarní dny) a známé rčení o tom, že jsou místní lidé "solí země" v jejich případě může odkazovat i na množství potu, kterým místní pastviny zkropili.
Právě ten obrovský kontrast pustiny a domácké útulnosti, divokých skalisk a zelených pastvin, úctu vzbuzujících vodopádů a nehybných hladin vodních nádrží (většina pitné vody pro jižní Anglii pochází právě odtud), nicméně dělá Yorkshire takovou hypnoticky okouzlující krajinou. Moc se těším, jak ji spolu budeme objevovat!

PRAKTICKÉ INFORMACE

Tradiční první příspěvek je jako obvykle technický.

CESTA TAM

31.3. (pátek) odlet v 12:00:  let Jet2com do Newcastle, přílet na místo 13:20


CESTA ZPÁTKY

7.4. (pátek) odjezd z domečku ráno, přesun do Londýna (cca 4 hod. cesty), kde vrátíme auto
9.4. (neděle) odlet v 19:25:  let EasyJet z Londýn Stansted, přílet do Prahy 22:15


Na oba lety máme každá zaplacené jedno kabinové zavazadlo a jedno klasické (max 20 kg).

Vzhledem k dlouhému přesunu autem ze severu do Londýna navrhuji pro letošek skautské cvičení "Jak si sbalit co nejmenší zavazadlo", vhodným koučem může být Vórima. V domečku je pračka, možná bychom mohly zkusit vzít méně oblečení a uprostřed pobytu vyprat?

Aby tu nechyběly obrázky, tak náš dům se jmenuje House on the Hill...a je na kopci, hned vedle kostela (jestlipak tam mají zvoníky?) v malebném městečku Hawes v srdci Yorkshire Dales (jak se liší od Yorkshire Moors, kolik jich je a proč je Severní království v prostředku Anglie, to bude na pořadu někdy příště!)

Domeček má dvě ložnice a bohužel neexistuje žádný dům k pronájmu, který by v jedné z ložnic neměl manželskou postel. Celkem jim to nelze mít za zlé, ona většinou sestava tu manželskou dvojici obsahuje, nicméně pro nás to znamená, že se budu zřejmě jako tradičně tulit ke Qeril a něžně jí chrápat do ouška.

Jinak když píšu, že je vedle kostela, tak myslím doslova VEDLE - společná zadní zahrádka kouká kostelu přímo do oken. Nebo nám spíš kostel kouká na zahrádku?