Jak nahoře, tak dole

Jak nahoře, tak dole....tak to v Yorkshiru neplatí.

Ve skutečnosti je to tam právě naopak.

Yorkshirská krajina je taková, dalo by se říct, bipolární.

Je to v podstatě jedna velká náhorní plošina, porostlá vřesem a poházená malebně zvětralými balvany (bodeť by se jim to nezvětrávalo jedna radost - věčně tam fouká, každou chvíli prší, v zimě mrzne...pokud jezdí eroze někam ráda na dovolenou, tak sem).

Najdete tam místa, která by klidně mohla být na Marsu...

Tuhle nehostinnou pustinu pak prořezává řada útulných údolí.

Jedna legenda o jejich vzniku mluví o tom, že Bůh, unavený tou fušku při tvoření balvanů a vřesovišť, se sedmého dne utahaně opřel rukou o právě vytvořený Yorkshire, jeho rozevřené prsty se do něj zabořily a vytvořily tak zmíněná údolí. Je to celkem věrohodná legenda, za předpokladu, že je Bůh mnohonožka :-)

V každém případě jsou výsledkem chráněná údolíčka se zelenými stráněmi, na kterých se uchytilo vše, co nemělo šanci vyrůst nahoře. Nadšená tráva, keře a stromy, které konečně nalezly místo s úrodnou půdou, kde furt nefouká a nemrzne, se předhánějí v až nepravděpodobné zelenosti a huňatosti.

Nikdy tu nebyl lehký život.


Farmáři po staletí bojovali o každý kousek úrodné země, v mrazivých zimách vykopávali stáda ovcí zpod několikametrových závějí (to se ostatně děje dodnes, jak si jistě vzpomínáte z Herriottových knih, ovce si k porodu jehňátek rády vybírají ty nejstudenější jarní dny) a známé rčení o tom, že jsou místní lidé "solí země" v jejich případě může odkazovat i na množství potu, kterým místní pastviny zkropili.
Právě ten obrovský kontrast pustiny a domácké útulnosti, divokých skalisk a zelených pastvin, úctu vzbuzujících vodopádů a nehybných hladin vodních nádrží (většina pitné vody pro jižní Anglii pochází právě odtud), nicméně dělá Yorkshire takovou hypnoticky okouzlující krajinou. Moc se těším, jak ji spolu budeme objevovat!