Monday, 23 January 2017

Wild, Wild West...in Yorkshire

Prašné cesty, dřevěné boudy, lehké ženy, železniční pražce, dynamit...že to jsou všechno rekvizity z klasického westernu? Chyba lávky, mluvíme o Anglii 19. století.

Stejná móda, stejné stavby, podobné problémy...člověk snadno zapomíná, že světy na obou stranách Atlantiku se od sebe zase tak moc nelišily*. Stavba plavebních kanálů a železnic dominovala prakticky celému 19. století. Množství soukromých společností, předhánějící se v tom, kdo dokončí položení kolejí jako první. Spory vlastníků půdy, rvačky a nemoci, tlupy dělníků, táhnoucí krajem sem a tam za další prací...jen ty kolty proklatě nízko a útoky indiánů si musíte odmyslet.

Výsledkem toho hektického snažení jsou pak stavby, které dodnes dramaticky dominují krajině a nutí člověka smeknout pomyslný klobouk před tisícovkami dělníků, kteří je postavili, často s využitím jen minimální mechanizace. Jednu z nich máme jen kousek od naší základny - Ribblehead viadukt na trati ze Settle do Carlisle. Je 400 metrů dlouhý a 32 metrů vysoký a jeho stavba trvala pouhé čtyři roky. Podílelo se na ní více než tisíc dělníků, z nichž kolem stovky během stavby zahynulo v důsledku různých úrazů a další stovka mužů, žen i dětí padla za oběť epidemiím neštovic, úplavice a tyfu.

Život dělníků skutečně v mnohém připomínal ten zmíněný Divoký západ. V blízkosti významných staveb - obvykle tunelů nebo mostů - vznikala provizorní městečka, která byla k nerozeznání od těch amerických, a také se jim stejně říkalo - Shanty towns - byly to osady tvořené provizorními chatrčemi a stany a pyšnící se výstředními jmény jako Batty Wife Hole, Sebastopol a Belgravia (dělníci, budující Ribbleheadský viadukt je pojmenovali mj. podle bitev v Krymské válce, jenom ten přepis z azbuky jim tak docela nevyšel).

Stavební dělníci (navvies)** žili na jednom místě i několik let a často s nimi putovaly i jejich rodiny. Vznikala tam svébytná subkultura, která si vytvářela vlastní pravidla i vlastní slang. Místní obyvatelé, kterým za humny vyrůstala městečka "pobudů a vetřelců" nebyli ovšem z takového sousedství nadšeni a soužití komunit často vedlo k hádkám a potyčkám. Shanty towns byly navíc obtížně uchopitelné z hlediska práva a pořádku - klasický britský systém  funguje na principu místní "domovské" příslušnosti, kterou obyvatelé dočasných osad neměli. I tady se proto občas střetávala úřední spravedlnost s "právem ulice".

Mnozí navvies navíc utráceli veškerý svůj příjem za alkohol (ono co taky dělat v podobné komunitě, zvlášť pokud jste s sebou neměli rodinu) a alkohol a opilecké rvačky byly velkým problémem. Někteří stavitelé tratí to řešili tím, že namísto peněz "vypláceli" část mzdy v potravinových lístcích (papírové se začaly rychle falšovat, proto byly nahrazeny kovovými žetony), které šlo směnit pouze za potraviny v obchodech, provozovaných pod dohledem železniční společnosti. To ovšem na druhé straně vedlo ke sporům s místními farmáři, kteří to vnímali jako nekalou konkurenci a dožadovali se práva o svobodný přístup na trh. V několika dokumentovaných případech takové spory vyvrcholily v regulérní malou válku, zahrnující blokádu přístupových cest, zapalování skladů konkurence a "hladové stávky" v případech, kdy bylo na více dní zcela odříznuto zásobování osady.

Na druhé straně navvies uměli tvrdě pracovat v podmínkách, které jsou pro nás dnes stěží představitelné. Drželi při sobě a vytvářeli si vlastní kód cti - např. zakládali dobrovolné fondy, do kterých odváděli část mzdy na podporu rodin dělníků, kteří při stavbě zemřeli. Těch, kteří takovou pomoc potřebovali, bylo mnoho - statistika říká, že na každou míli položených kolejí připadali tři mrtví (a tohle číslo bylo ještě vyšší tam, kde bylo třeba cestu trati razit s použitím dynamitu), žádné úrazové či sociální pojištění přitom samozřejmě neexistovalo a zaměstnavatelé necítili v téhle oblasti žádnou odpovědnost.

I proto se při líčení navvies v literatuře mísí obezřetnost s obdivem. Navvies bývají představováni jako drsní a hrubí darebáci, ale také jako "sůl země", lidé schopní, tvrdě pracující a pragmatičtí. Navvy Alfred Doolittle z Shawova Pygmalionu (My Fair Lady) je klasickým příkladem takového zpodobnění. Tahle písnička od Pogues je pak věnovaná přímo těm tisícům mužů, kteří budovali železnice a v mnoha případech dodnes leží v bezejmenných hrobech pod nimi.



Železnice nicméně přinášela místním obyvatelům prosperitu a obchod, takže po čase všechny spory utichly, ostré hrany se obrousily a mnohé shanty towns se staly základem nových vesnic a městeček nebo splynuly s těmi stávajícími. Jiné naopak zanikly ve chvíli, kdy byla železnice dokončena a dnes už jsou v krajině jen stěží rozpoznatelné jejich zbytky.
Pozůstatky tří zmíněných osad v blízkosti Ribblehead viaduktu jsou dnes chráněny jako památka na dobu, kdy Yorkshire připomínal Divoký západ.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
*) Ilustrační obrázky pocházejí z britského seriálu Jericho (ITV, 2016), který zromantizovaným způsobem zachycuje právě stavbu Ribblehead viaduktu. Je tam veškerý kýč a klišé klasických westernů, ovšem zasazením mezi vřesoviště a potůčky Yorkshiru dostává speciální šmrnc :-)

**) Navvy nebo celým slovem Navigator nám zní spíš jako označení pro námořníka, jde ale o termín, kterým byly v 19.století označování právě stavební dělníci na železnici; s mořeplavbou nemá nic společného, ačkoli by se vlastně daly mezi těmi dvěma skupinami vysledovat jisté paralely.



4 comments:

  1. Úžasné, jak to, že jsem o tom nevěděla? Písničku znám, ale myslela jsem, že je o nějakých divných námořnících co někde kopou (díry na poklad) :-)
    Ten viadukt je nádherný!

    ReplyDelete
    Replies
    1. No já taky dlouho myslela, že ti dělníci se rektrutovali z řad námořníků, než jsem zjistila, že to nemá nic společného s "navy" ani s navigací :-)

      Delete
  2. Tohle je hrozně zajímavý! Nikdy jsem se s tímhle fenoménem nepotkala, v žádné knížce nebo filmu. Vím jen o cínové horečce :-)

    ReplyDelete
  3. Zajímavé je taky to, že v Americe byl nedostatek lidí (velká země, dlouhé koleje, ne zas tolik osadníků), takže se tam stavba železnic poměrně brzy alespoň v mezích jejic možností mechanizovala.
    V Anglii bylo lidí víc než dost, takže práce zůstala v mnohem větší míře manuální (krumpáče a dynamit).
    Důvodem, proč bylo v Anglii dost mužů, kteří byli ochotni takovou těžkou práci vykonávat byla - průmyslová revoluce. V té době hlavním zaměstnáním byly textilky v Manchesteru a dalších městech, jenže díky mechanizaci v továrnách tam byla práce, kterou dokázaly vykonávat ženy a děti...a muži tak byli nuceni hledat jiné uplatnění tam, kde byla nutná dobrá fyzička.
    Zvláštní paradox, co říkáte?

    ReplyDelete